Přes hodinu ležím v posteli a převaluji se ze strany na stranu, objímaje svou milovanou, mimo jiné velmi tolerantní a upřímnou partnerku. Venku halasí opilí, očividně dost veselí lidé. Stále se mi nedaří vytěsnit myšlenky na mého největšího strašáka posledních dnů. Mnozí by si řekli: "Proboha, proč? Vždyť jsou tak daleko, tady ti přece nic nehrozí. Moc to hrotíš. Buď v klidu!" Na jednu stranu by měli samozřejmě pravdu, na stranu druhou se však stále nedokážu zbavit dojmu, že co dnes máme, zítra to nemusíme mít. Neustále přemýšlím, jak by vypadal Havířov, město, v němž žiji, kdyby došlo na nejhorší. Kdyby všichni zaujali ten pohodlný nekonfliktní postoj a řekli si, že se to nakonec nějak samo vyřeší. Ještě nikdy se nic nevyřešilo samo, na to je třeba pamatovat. A také jsou věci, které za nás nevyřeší ostatní. Hodně mě inspiroval nedávný článek pana Tomáše Pícla na jeho osobním blogu, kde trošku popustil uzdu fantazii, a inspirován aktuálním děním ve vyspělé Evropě vykreslil stav České republiky (tedy plošně) v roce 2034 v případě, že společnost s vládní garniturou v čele nakonec podlehnou masáži neziskových organizací, obhájkyně lidských práv a svobod a v neposlední řadě i nátlaku Evropské unie, spočívajícím v přerozdělení muslimských uprchlíků do těch členských zemí, kde s nimi dosud nebyly takové potíže, jako ve velkých, silných státech Evropy. Nutno zmínit, že jde o velmi působivé čtení, které si vysloužilo patřičně vysokou karmu. Nekladu si za cíl se panu Píclovi rovnat, ani jej jakkoli kopírovat či napodobovat. Jen jsem si řekl, že by možná nebylo od věci začít takto uvažovat v o něco skromnějším měřítku. Pro začátek bohatě stačí vykreslit si pouze jedno jediné město, které má spoustu svých specifik, na něž jinde v České republice narazíte jen stěží. Mám v tomto městě řadu známých a přátel. Někteří se již nyní netají svými obavami z možné islamizace našich končin, jiní ještě váhají, další od toho raději dávají ruce pryč a nechtějí se k tomuto tématu jakkoli vyjadřovat. Já jejich obavy naprosto chápu a nikoho nenutím, aby se s mými úvahami ztotožňoval, nechce-li. Neodpustil bych si však, kdybych se alespoň nepokusil vnést trochu té "osvěty" tam, kde zcela evidentně chybí.
Za další chci poděkovat i Denise, která mi ochotně sdělila své osobní zkušenosti s lidmi muslimského původu v Itálii, kde řadu let žila, a jejíž příhody mi k sepsání tohoto sci-fi příběhu adekvátně posloužily.
Do Havířova jsem se přistěhoval na podzim roku 2013 s nemalými obavami, jak se v tomto městě budu cítit. Zdejší lidé mi připadali jaksi jiní, zvláštní. Dost odlišní od těch, které jsem znal ze svého rodného města. Netrvalo však dlouho a s přičiněním mé partnerky jsem začal objevovat krásy a příjemná překvapení velkého, lidnatého města v podobě všemožných méně či více zajímavých podniků, kde se scházely nejrůznější sorty lidí, díky nimž jsem se stejně rychle utvrdil v tom, jak moc jsem se ve svém prvním dojmu mýlil. Město jsem tedy poznal i z té světlejší stránky a teď, po více než roce, na něj nahlížím zcela jinak, než tomu bylo na začátku.
Uplynulý rok nám přinesl řadu změn. Tou nejzásadnější asi bylo zemětřesení na místním magistrátu, o které se přičinila především KSČM, která uštědřila dosud vládnoucí ČSSD, jež měla v čele města svého člověka, celkem nepříjemnou podpásovku. Ačkoliv právě ČSSD suverénně zvítězila v letošních komunálních volbách a lidé tak dali jasně najevo svou spokojenost s politikou vládnoucí strany, pánům a dámám z do té doby koaliční strany KSČM se cosi nepozdávalo a namísto deklarovaných koaličních vyjednávání se nakonec pro všechny případy spojili s méně úspěšnými hnutími ANO 2011 a Hnutím pro Havířov. Ať už byly důvody tohoto obratu o 180 stupňů jakékoli, nově vzniklá trojkoalice fikaně vyběhla nejen se samotnou ČSSD, kterou tak donutili přejít do opozice, ale hlavně s jejími voliči, jejichž hlas se tímto krokem stal naprosto bezvýznamným. I mně toto nefér jednání připadalo dosti pochybné a opětovně jsem se utvrdil v názoru, že se naše zákony, včetně toho volebního, dají relativně snadno ohýbat podle potřeb těch, kterým mohou skvěle posloužit. Co naplat - i tento postup je legitimní a jelikož mají lidé svých starostí dost, nedošlo ani na žádné významnější demonstrace či jiné projevy nesouhlasu s tím, co vyplynulo z povolebních vyjednávání. Kromě obvyklého rozhořčení v internetových diskusích a fórech.
Kdo chce, chodí se vesele bavit, tančit, pít, nebo si jen tak poklábosit s přáteli. Každoročně se ve městě odehraje spousta kulturních a společenských akcí, mezi něž patří jakožto nejznámější "Havířov v květech" a "Havířovské slavnosti". Ačkoliv zde spousta lidí tře bídu s nouzí a žije od výplaty k výplatě, snaží se na tento fakt moc nemyslet a raději vyrážejí za zábavou. Svobodně, bez větších obav, kdykoliv se jim zamane, mohou-li.
Takto nějak vypadá Havířov dnes. A nyní se přesuňme v čase o nějakých patnáct let dál, do doby, kdy si Havířov podmanili arabští šejkové a jiní boháči, kteří se kdysi léčili v nedalekých lázních v Darkově a Klimkovicích. Pro některé to nebude příjemné čtení, ale bez toho se v tomto případě bohužel nelze obejít.
Vedení Havířova se postaralo o to, aby se z kdysi socialistického, ryze hornického města, které se v první dekádě 21. století začalo od základů proměňovat, nakonec stal socialistický (nebo spíše komunistický) skanzen. Většina mladých lidí, kterým se nedařilo po dostudování či vyučení najít adekvátní práci, odešla jinam, někteří i do zahraničí. Havířovské slavnosti byly zkráceny ze dvou na jeden jediný den, neboť už skoro nebylo pro koho hrát, a těch pár dechovek (na to jedno odpoledne) a Eva a Vašek (po zbytek večera), museli lidem bohatě stačit. Havířovská populace začala stárnout ještě rychleji, než tomu bývalo dříve. Zůstali pouze senioři a lidé, kteří měli to štěstí a podařilo se jim v tomto regionu, stiženém vysokou nezaměstnaností a rostoucí kriminalitou, najít přinejmenším solidně placenou práci. Dříve natřískané podniky zely prázdnotou. Spousta drobných živnostníků byla nucena ukončit svou činnost, neboť jejich tržby už ani nedokázaly pokrýt náklady spojené s provozem jejich prodejen a hojná účast místních i přespolních na Havířově v květech a vánočních trzích je nevytrhly. Vlastník značné části bytových i nebytových jednotek si právě na drobných živnostnících kompenzoval ušlý zisk z neobsazených bytů tak, že nasadil doslova likvidační výši nájemného, a obchůdky i hospody lemující obě strany Dlouhé a Hlavní třídy nezadržitelně mizely, jeden za druhým. O tomto trendu se dozvěděli klienti lázní v Darkově, kteří využili příležitosti a prázdné prostory od jejich majitele skoupili. Tím si nenápadně zajistili, že se po vyléčení nemusejí vracet zpět do vlasti, protože za ta léta strávená v naší demokratické a svobodné zemi zjistili, že tady se budou mít sakra lépe, než v zemích, odkud sem přišli. Vedení města tento krok vítalo. Vždyť jsou to významní investoři, kteří se určitě přičiní o rozvoj města! A je to jen hrstka nějakých Arabů, tito určitě nebudou představovat žádné nebezpečí!
První náznaky, že něco není zcela v pořádku, přišly relativně záhy. Muslimským majitelům halal prodejen s občerstvením a jakýchsi exotických barů, kde nebylo možno pořídit jedinou kapku alkoholu, se nelíbilo, že k nim chodí i nedostatečně zahalené české ženy a urážejí tak jejich kulturu a náboženství. Podali stížnost adresovanou Magistrátu statutárního města Havířova. Zastupitelé si nechtěli tyto bohaté jedince s jasnozřivě čistým úmyslem (rozuměj město dosyta kulturně obohatit) znepřátelit a řekli si, že pro jednou by jim snad mohli ustoupit a vydali nařízení, že do takovýchto podniků nesmějí ženy vstoupit, nejsou-li zahaleny burkou. V opačném případě pak jednají na vlastní riziko. Množily se i případy, kdy noví obyvatelé města znechuceně plivali a kopali do psů, jež venčili jejich páníčkové, které taktéž nešetřili urážkami a nadávkami, neboť pes pro ně byl nečistým zvířetem, stejně, jako prase.
Muslimové si vedle rostoucího počtu konvertitů, kterým se zalíbila jejich hlásání o islámu (o němž pochopitelně hovořili v nejlepším možném světle s cílem přimět je konvertovat, aby od islámu posléze nemohli utéci, a pokud ano, tak jen za cenu nejvyšší) ve svých podnicích užívali příliv vystrašených žen zahalených burkami a řekli si, že když mohli žádat toto, proč by nemohli přijít s něčím dalším. Jednoho chytrého pána napadlo, že by nebylo od věci chtít, aby z města zmizela veškerá vánoční výzdoba a z pultů prodejců na vánočních trzích zmizelo především vepřové, punč, medovina a vůbec všechno, co jakkoli souvisí s Vánocemi, neboť oni Vánoce neslaví a pohled na to všechno je velmi uráží. Někteří zastupitelé se nad tímto požadavkem zhrozili, chytali se za hlavu a pociťovali první návaly paniky, avšak přes počáteční drobné obstrukce nakonec svolili i k tomuto. Samozřejmě ne všichni byli ochotni se těmto překvapivým nařízením podřídit, a ty, kteří nestačili utéci, čekal trest. Pro výstrahu ostatním, kteří by snad měli podobné tendence, zajali muslimští obyvatelé města deset náhodně vybraných mužů, které se předtím pokusili neúspěšně přimět ke konverzi k islámu. V Soudný den je seřadili na Náměstí republiky před polyfunkčním domem do jedné řady a bezvěrce, jednoho po druhém, připravili zvlášť brutálním způsobem o život. Za pokřiku "Alláh je veliký!" a "Islám je nade vše!" (tedy i nad tu naši slavnou svobodu a demokracii) popravili první desítku mužů, které považovali za špínu a odpad. Jejich ženy či partnerky si přerozdělili do otroctví a několikrát denně je nutili plnit jejich zvrhlé požadavky a čelit nevybíravým praktikám. Tomuto nepřípustnému jednání se rozhodlo postavit vedení města, což se novým obyvatelům tuze nelíbilo. Tři dny nato navštívil budovu radnice sebevražedný atentátník, který se odpálil přímo ve vestibulu budovy. Svým činem připravil o život 53 lidí a dalších sto zranil.
Čas běžel dál a dalším signálem, že je něco v nepořádku, byly množící se případy požárů kostelů a modliteben. Zástupci muslimské obce se rozrůstali nevídaným tempem - mířily za nimi i početné rodiny z jejich rodných oblastí, a v obavách o svůj život se začali vytrácet vedle občanů slovanského původu i cikáni, obývající především městskou část Šumbark. Konflikty mezi starousedlíky a imigranty nabíraly na intenzitě. Nezřídka se stalo, že někomu za jízdy upadlo kolo u auta, nebo něčí auto přes noc shořelo. Městská policie, důležitý nástroj magistrátu k udržení veřejného pořádku ve městě, měla co dělat, aby se vůbec domohla možnosti zasahovat. Noví obyvatelé města jasně řekli, že o nějakou městskou (a vůbec jakoukoli) policii rozhodně nestojí, a namísto ní si chtějí zavést vlastní Sharí'a hlídky, které budou dohlížet na dodržování islámských zvyklostí a zákonů. A každý, kdo se proti nim jakkoli prohřeší, bude potrestán tak, jak stojí v Koránu. Nikde už například neexistovala možnost zakoupení jakéhokoli alkoholického výrobku, neboť islám pití alkoholu striktně zakazuje. Co naplat, že si ho někteří tajně vyráběli a popíjeli v bezpečí domova. Ti, na jejichž haram se přišlo, si vysloužili čtyřicet ran bičem.
Většina původních obyvatel Havířova měla obrovské štěstí, když se jim za minutu dvanáct podařilo utéct do bezpečí nedalekého katolického Polska. Poláci je přijali s naprosto otevřenou náručí, neboť věděli, že jde o lidi, kteří od malička žili a vyrůstali ve svobodné zemi s demokratickými zvyklostmi a byli vedeni k toleranci a ochotě otevírat se neznámému. Existoval u nich skoro jednoznačný předpoklad bezproblémové integrace do polské společnosti, a byť byla velká řada z nich ateistická, velkorysí Poláci věděli, že pro ně nepředstavují žádné nebezpečí. Na dotaz jednoho z uprchlíků, zda by Poláci přijali i ony kolonizátory Havířova, bylo odpovězeno: "V žádném případě. Ti lidé jsou už v samém jádru nebezpeční tím, v jaké zemi a prostředí se narodili a vyrostli. Nějaká tolerance a vzájemná úcta jim už z principu nic neříkají. Proto vy ano a oni ne."
Kdo by si kdysi pomyslel, že město plné hospod a restaurací, kde teklo pivo (i ostřejší nápoje) proudem, a vepřové se jedlo po kilech, bude takto zbídačené...
Kdo by si kdysi pomyslel, že největším problémem zdaleka není to, že museli zavřít večerku, která byla jen deset metrů od vašeho vchodu, nebo že neukáznění pejskaři občas neuklízejí po svých miláčcích...
Kdo by si pomyslel, že podivné praktiky okolo vedení města mohou být ve srovnání s výše popsaným totální banality...
Já stále věřím, že tato moje (záměrně) přehnaně katastrofická vize nakonec nebude naplněna, neboť se nám všem podaří dosáhnout stejného cíle. Věřím, že je mezi námi tolik slušných lidí, kteří chtějí i nadále žít svůj alespoň trochu spokojený život, že to nakonec nebude vůbec žádný problém. Stále trnu, aby se nestalo, že se ve vší tichosti začnou prodávat byty, domy či pozemky lidem, jejichž kulturní a náboženské zvyky nejsou nijak kompatibilní s těmi našimi, což by mohlo v konečném důsledku vyústit ve velké nepokoje či občanskou válku.
Znovu podotýkám - nikoho tímto nenabádám k nenávisti či radikálnímu jednání vůči skupinám osob, vyznávajících jiné přesvědčení a náboženství; pouze se snažím účinně poukázat na základní jevy, které mohou přispět k tomu, že už nikdy nic nebude takové, jak jsme zvyklí, což je dle mého mínění to poslední, po čem nyní toužíme.
Poznámka pod čarou: Ačkoliv se vám mohou některé pasáže zdát přehnané, prosím, vězte, že jsem se při jejich psaní inspiroval skutečnými událostmi, tudíž nejde o výplody mého chorého mozku. Například: uvolněné šrouby kola u auta, útěk starousedlíků namísto nespokojených přistěhovalců, bombový útok... Toto všechno se stalo, a jen v Itálii jim k tomu stačilo pouhých patnáct let (od roku 1995 do roku 2011)!
2024 ©